Od mala si pamatuju, že jsme téměř vždy měli nějakého psa většinou křížence, více či méně dospělé často týrané/zkažené (mimo jinou zvěř). Pak jsme pár let žádného neměli, ani to nepřipadalo časově v úvahu. Postupně jsem si uvědomila, jak mi nějaký pes chybí, sitace se změnila a tak jsem začla o psovy vážně uvažovat. Vzpoměla jsem si na staré setkání s čsv (to jsem byla snad na I.stupni ZŠ), a rozmýšlela se, jestli si pořídit psa z útulku nebo štěně.
Tak jsem se začla pídit, cože je to čsv vlastně za psa, co se skrývá pod tím pěkným exteriérem. Jestli je to opravdu zvíře pro mne. Nechtěla jsem psa vlezdopr..., choulostivého, náročného na "údržbu". Ale naopak zvíře odolné, velikosti NO, inteligentní, do přírody, parťáka, člena rodiny.
ČSV tomu vcelku dobře odpovídalo, zaujala mne také jejich věčná hravost, komunikativnost. Navázala jsem kontakt s několika majiteli a chovateli, zjišťovala další a další informace, jela jsem se na mnoho čsv podívat, abych viděla naživo, cože bych to měla doma. Po návštěvě jedné ch.s., kde mi fena učarovala svou povahou, jsem byla rozhodnutá.
Ačkoliv mi Sofa, zejména jako malá, připravila nejednu pernou chvíli, neměnila bych.
ČSV vnímám podobně jako Janiz, která mi jednou napsala, že občas přemýšlí o jiném plemeni, ale pak si říká, jestli by jí jiné plemeno, než čsv stačilo.
|